Šlechtické hnízdo
Ve svém životě jsem moc ruských autorů nečetla. Vždy mě totiž děsily ta ruská jména! A tak jsem si jako první knihu z ruských autorů vybrala Veltmanovu Salomeu a to opravdu nebylo, podle mne, snadné dílo k přečtení. Salomea je co do počtu stran opravdu bichle, místa a jména se zde střídají jako na běžícím páse, a i přesto jsem si tento ruský styl oblíbila. Samozřejmě jsem si mohla vybrat jako první ruské dílo něco lehčího, ale to by nebylo ono.
To ono lehčí ke čtení jsem si vybrala teď. Co do počtu stran je Šlechtické hnízdo útlá knížečka, ale jinak velmi krásná. Děj plyne tak nějak bych řekla akorát. Postavy přichází do dějové linky postupně a není jich mnoho, takže se netvoří v hlavě guláš jmen, ani míst - což je skvělé.
Narozdíl od Salomei jsem toto dílko měla přečtené za jeden den - naprosto jsem se nechala strhnout a nelituji toho.
Rozhodně toto není porovnání hnízda a Salomei - to v žádném případě!
Ráda bych se tu rozepsala o konci, který mne tak moc překvapil, že to snad ani nejde vyjádřit! Už od první chvíle, kdy on a ona, postupně samozřejmě, nastoupili na scénu, jsem věděla, že ti dva prostě musí být spolu! Vždyť se k sobě tak krásně hodí. Ale že konec bude až takovýhle, to by mne ve snu nenapadlo!
Velmi se mi také líbí to, jak je popisováno prostředí a osoby - stručně, ale výstižně - žádné litanie o jejích vlasech a rtech, které nemá žádná jiná, na pět stránek - to NE!
Na všechny strany mne kniha překvapila a opět posílila lásku k ruským autorům a starým knihám! Já prostě miluju staré knihy!
Pokud chcete znát konec, musíte si knihu přečíst - a opravdu to stojí za to!
Nikys