5. června 2017 - Deníky princezny Mii
(www.google.com)
Autor >> Meg Cabot
Originální název >> Princess Diaries (...)
Překlad >> Eva Lapáčková
Žánr >> Pro děti a mládež, Dívčí romány
Nakladatelství >> Knižní klub
Vydáno >> od r. 2001
Série >> Princezniny deníky
První deník jsem dostala k Vánocům asi ve čtvrté nebo páté třídě. Od té doby se to se mnou táhne. Přečetla jsem první a chtěla jsem další a další.. Nakonec jsem přečetla všechny, ať už jsem si knihy půjčila v knihovně, nějaké jsem i dostala, nebo jsem si je stáhla do čtečky.
Je to pár let zpátky, co jsem si všechny díly přečetla znovu, už jako dospělá. Musím říct, že zážitek mám pořád stejný, jenom názor na Miu se změnil, ale to se dalo čekat.
Je to velký rozdíl, číst tyhle knížky ve stejném věku, kdy je psala Mia a v podstatě teď (skoro o deset let později). Dřív jsem měla pocit soucítění s Miou, chápala jsem ji. Ale teď? No kdybych ji potkala, asi bych na ni neměla nervy.
Už jen dle popisu v deníku mi přijde rozmazlená, nestálá, nerozhodná, neschopná něco udělat, dodělat, začít. Proboha, vždyť Michaela miluje od prvního deníku (až na poblázení do frajírka Joshe, ale tak, to bylo jen takové poblouznění), a dali se dohromady až kdo ví kdy a...
A taky nechápu to, proč souhlasila s tím, že bude chodit s Kennym? Už jen podle popisu je Kenny trouba a Mia se o něj nezajímá! Takže místo toho, aby bojovala o Majkla a nemotala hlavu Kennymu, žárlila na holku, která dokázala naklonovat octomilku ve svém pokoji!
A to, že v jednom kuse píše do deníku?! U nás vyučovací hodina trvá 45 minut, v USA asi 50 (?) a ona stejně každou hodinu něco píše! A ještě se diví, že propadá hned první den z matiky?! A jak to vůbec stíhá? Jednou jsem zkoušela (doma, samozřejmě) psát 45 minut a rozhodně jsem toho nenapsala tolik (ručně, do sešitu), jako Mia. Nechápu, jak to stíhala.
A ještě si píše poznámky a úkoly do deníku. Nosí ho do školy. O jejím deníku vědí všichni!
Tohle a mnohem víc věcí se mi honili hlavou, když jsem si deníky četla v dospělosti. Čekala jsem od toho víc. Něco jako, když jsem to četla prvně. Teď bych si to taky ráda přečetla, znovu, ale už bych věděla, do čeho jdu, tak by to asi nebylo tak zlé.
A také je to důkaz toho, že některé věci, mají zůstat tak, jak jsou. Když jsem měla Miu jako vzpomínku, bylo to tak krásný, ale když jsem si to rozbila znovupřečtením, není to už ono.
To se prostě stává.
Nikys